Pro ilustraci příspěvků z historie jsme v Deštníku již několikrát použili nákresů pořízených Aloisem Beerem. Tento dobrušský písmák po sobě zanechal stovky stran zaplněných zápisky a nákresy z rodného městečka i z cest, od svých mladých let, kdy jako tovaryš prošel rakouské a italské země až po neradostný závěr života. Z jeho pozůstalosti uložené v Městském muzeu v Dobrušce vybral a uspořádal spisovatel Karel Michl čtyři knihy: Nevděk (1936), Lituji, že nejsem básník (1970), Alois Beer na vandru (1973) a Památnosti mého podomování (1978).

Zejména poslední titul lze doporučit zájemcům o historii našeho regionu. Obsahuje popisy cest "do hor" v červenci 1887 a v lednu, únoru a srpnu 1889. Stárnoucí a nemocný Beer sem přicházel jako podomní obchodník nabízející ze své škatule nejrůznější drobnosti. S deštníkem v ruce a často v doprovodu dcery Ludmily putoval od domu k domu, nocoval v tehdejších hospodách a nabízel donesené zboží.

Nahlédněme znovu do starých sešitů a nechme se unášet Beerovou svéráznou češtinou, jeho neveselými a přitom poutavými příběhy.

"...Poněvadž jsem příznivým časem, a bez sněhu puzen byl po výdělku při čemž bych v mém oddechu i tento čas sužitkoval, totiž s kreslením atd. Můj výdělek bylo cestování, jelikož jsem se mého povolání s nevděku vzdával. Dne 9. ledna po snídani maje již škatuli s brejlemi a knoflíky uchystanou, tak ji podpaži a k ní deštník přidržel, bez něj jsem nikam nechodil a pádil z Dobrušky ven... a tak dostav se do nové hospody na rozcestí na temeně a k Plasnici patřící; tam dav si kleines Bier mysle že tu odbydu karty, pozvání atd. S nepořízenou klusal jsem skrze Aschergraben do Deštného, kde v staré velké hospodě byla hostinská vdovou a její tovaryš řezník se o ní ucházel; prodal jsem při pivě něco špiček a brejle, pak odešel se soumrakem do hutí skelných v "Zadním koutě"... Došed až k huti kde živo bylo a cesta utlapaná i ujetá jevila že se tu vyrábí a vyváží také zase suroviny k nahražení přivážejí; optav se kde možné tu noclehovati? A mi ukázal podél téhož dlouhého stavení jest hospoda hned vlevo u "Vondráků"; děkujíce sklenářovi a v brzku se octl u hospody osvětlené v níž vstoupil po německu Gelobet sei Jesus Christus!

Hospoda nálivna malovaná s krásnými obrazy a záclony, noviny na stole a Návěšti rozvěšené, vše bylo spořádané a krásné jakoby v lepším městě. Náhodou byla jen hostinská, která v sporáku zatápěla, mne Schönwillkommen! - kommens bleiben přivítala. Já si rozvolnil a usedl přejíce sobě piva a něco jísti. Mezi tím přišly dvě dcery a chlapec, kteří brzo ustoupili němčině a hovořili po česku...

Hosti u stolu čtli noviny a vypravovali pak hráli v karty a já se povečeřel polévku a chleba se sádlem jehož jedním litrem piva zapíjel... Bylo skoro 11 hod. když se tito páni rozešli a já si lehl vedle stolku kde stůl stál mi slámu s peřinami na podlahu ustlali a já dobře spal až mne zbudilo záhy ráno as v 5 hodin (v lednu to ovšem brzo) lidé jdoucí do práce stavili se na kořalku. Snídav dobrou kávu a dva rohlíky měkké pak jsem zaplatil vše levně a šel do huti s brejlemi kde jich kolik do ohně i jinak vidné a u jejich žen zase odbyl něco knoflíků... Majitel sklárny jest Jan Kadlík a jeho paní Fany jest z Prahy oba zdvořilí. Kadlík koupil v "Zadním Koutě" mlýn od Mádra i s pozemkami as r. 1870... V huti pracují vkusné koflíky, číše, čašky atd. ve všech druzích a jakosti které zasílají do hlučných měst v Čechách vůbec v Evropě a do Ameriky. Právě bylo objednáno z Londýna za 1000 Zl..."

"...Tehdy jsa připraven k cestě do Skelné huti a též cestou všem zákazníkům vyhověti. Každopádně potřeboval jsem Hedviku a vyšli jsme as 7- hod. ráno dne 6. února 1889. Počasí bylo mírné podobající se k dešti. Cestou starou provozskou opustivši Dobrušku a když jsme přicházeli k Provozi, tak počal sníh poletovati a pozvolna hustil se sněhopád, čehož jsem se nenadál. Vkročivši do Bačetína, tu již vše bílé bylo...

Celou noc se jemně sněžilo a již 8 hod. a nepřestává. Vše je sněhem zaklopené... Tehdy vyjdouce z hospody kráčeli jsme v hluboké stézce proházené až k poslednímu bytu, statek, ale odsud stezka se ztrácela, jen stopa dvouch osob na kopec viděl jsem... Tu jsem nařídil dceři, aby přesně za mnou šla vždy tlápla, kde já nohu zvednu aby svou tam tlápla, ale chuděra nemohla, poněvadž měla kratší nohy a sukně jí omrzly, ač pod kolena nedosahaly maje vykasane předce měla kolena od sněhu již odřené... Několikráte jsem chůzy k zotavení zastavil až se dala do pláče bolestí a p. Já se namáhal těšil, ale v srdci mi bylo hrůzno!... Při posledním oddechu poznal, že se mírní sněžení, a zahlédl báň věže kostela dešenského a tím Hedviku potěšil; ovšem že vedle kroku bylo k věži ještě daleko...

Šli jsme as 400 kroků a stáli u kovárny, kde sníh vyházen byl, odsud byla cesta ukopanější, po ní as 600 kroků vrávorajíce k faře kam stezka byla vymetena a tak jsme vstoupili do fary... Zaklepal jsem a na slovo uvnitř: Herein! vstoupili jsme do "čeledníka". Byl to pokoj v něm slečna stará kuchařka a jedna mladší pak služka drala peří, příšel tlustý pan farář padesátník jemu Hedvika ruku políbila, já se uklonil a všecky zdravil a počal nabízeti, kde již holce podali k sedení, takto: Hochwürden! Habe verschiedene Brillen sind mitunter feine Augengläser, Vergrößerungs Gläser. Na toto tázal se pan farář, odkud jsem. (Woher sind Sie? Sagte: Aus Dobruška.) Tak jste Čech!? Řekl jsem k službám! Veškeré osobnosti byly české. Tehdy ukažte co prodáváte! řekl farář. Já rozšněroval škatuli s brejlemi atd. Pan farář vybral si zvětšovací sklo a z druhé škatule zase kuchařka košilní knoflíčky a Abecedu, a vykladačky, tehdy společně utržil as 1 Zl.

Holce dala šaty oschnouti a horké mléko s chlebem a řkouce slečna: My ty věci kromě nepotřebujeme, to jsme jen proto koupili abyste peníze dostal. Pan farář mi pomáhal skládati, vyptávaje se a já zkrátka naši cestu vylíčil a nákresy Dobřan ukázal. Mezi tím přišel čeledín oznamujíce na příští den pohřeb, že tam jeden "s vrchu" (vom Berge Einer wartet drausen) tak šel pan farář do síně a když přišel bědujíce řka: Kdyby nikdo v těchto dnech neumíral! Jaký to bude pohřeb? Všecko zaváté! Až z toho hrůza!..."

"...Od myslivny příkřeji lesem dosáhli jsme hřbet pohoří... s výšinou "Špičák" zvanou, poněvadž z třech stran tvoří homoli, jehlanec a vypíná se nad Plasnicemi. Na Špičáku šikmý balvan strmící a pod rozválených ohromných kamenů mechem travou, keře zarostlé a mezi tímto vypínají se leckde smrky...

Já netušil zdánlivou rovinu šikmou a chtěje ji vyzkoušeti a pak do Dešné jíti, ale sotva jsem slezl keřemi na první balvan, tu jsem poznal, že cesta ošemetná stoupl na trávník as 1- metrů obvodu a ten se s mnou až pod břich zbořil při čem seznal dutinu mezi dvouma balvany, uvnitř sucho z něhož zapáchal ztuchlý travný vzduch - nyní zřejmé bylo nebezpečí - na vrch zpět jsem se nemohl vyšplhati, kde mi děvče překáželo a dolů ač ještě daleko podobalo se snadněji, tu jsem zkoušel všelijak abych bez pohromi přišel k svému cíli... Při každé tlápotě bylo vidění prales ve stráni, z kamene na balvan byly traviny neb křoviny, někde moc tlustě mechu tvořilo most; nikde stopy ani zvěře, ni ptáků... Bylo to báječné; krása, útvary, druhy rostlin, ale jsem radši byl, kdy jsem na půdu země vstoupil, kde živočichové, mouchy a ptáci prolétají..."

Pozn.: Text je přepsán z rukopisu A. Beera s co možná nejmenšími zásahy. Proto mnohdy neodpovídá českému pravopisu.