autor Václav Matouš, článek byl otištěn ve zpravodaji Deštník č. 6/1991

Hory drsné, hory české kolem nás,
místo sadů, místo révy lesů pás,
samoty spíš nežli peněz kraj,
to přec je tkalců svět a jejich ráj...
(Tkalcovská – Weberlied)

Kovová plaketa s reliéfem Brinkeho tváře byla ještě dlouho po druhé světové válce umístěna na písmákově památníku vybudovaném v r. 1935 uprostřed jedlovského hřbitova. Dnes je nezvěstná.

Dne 30. září roku 1800 se v Jedlové, v chalupě staré čp. 35 narodil německým rodičům Františku Brinkemu a jeho ženě Anně jako pátý z celkového počtu osmi sourozenců chlapec Jeroným (Hieronymus). Narodil se do těžké doby napoleonských válek, kdy neustále stoupající drahota základních životních potřeb byla jen z části vyrovnána poměrně trvalou konjunkturou tkalcovského řemesla.

V letech 1807–1812 navštěvoval tehdejší "normální" školu v Jedlové a pak ještě dva roky zákonem nařízenou tzv. nedělní školu opakovací. Od dětství musel s ostatními dětmi pomáhat otci při řemesle i malém hospodářství. Vyrůstal tedy, ostatně jako všichni jeho zdejší vrstevníci, v chudých a tvrdých poměrech. Když kupř. obdržel ve svých sedmnácti letech první boty, považoval to za tak mimořádnou událost, že ji neopomenul zaznamenat do kroniky. V dětství měl zřejmě na jeho duchovní vývoj značný vliv dědeček z matčiny strany, bývalý kantor v Jedlové, Ondřej Velcl. Tehdy byly asi také položeny základy jeho budoucího písmáctví. Tkalcovskému řemeslu se vyučil u svého otce a pak také doma pracoval i nadále.

Při biřmování ve Velkém Uhřínově 7. 12. 1816 přijal druhé jméno Eustach, jímž se později také podepisoval.

Dne 27. 11. 1823 se oženil s Marianou Hartwichovou, dívkou o dva roky starší, s níž měl celkem sedm dětí. Při všeobecném úpadku a krizi tkalcoviny po skončení napoleonských válek se živil v zimě za stavem, v létě pak tesařskou prací na stavbách v širokém okolí. Mj. při epidemii cholery v letech 1830-1832 pracoval také na výstavbě hraničních zábran a sanitárních stanic, tzv. čardaků. To již ale od svého otce, který odešel v roce 1830 na výměnek, převzal rodnou chalupu.

O tom, že ve svém okolí požíval značné vážnosti svědčí i jeho jmenování 21. 7. 1831 členem proticholerové zdravotní komise, kdy mu byl ve dvaceti staveních svěřen dohled nad dodržováním základních hygienických zásad. Za šest let nato byl jako tkalcovský mistr jmenován přísežným prohlížečem pláten, tzv. štemplířem, jehož povinností bylo za nepatrný krejcarový příjem zkontrolovat všechny utkané kopy pláten, zda mají zákonem stanovené míry a na důkaz správnosti je orazítkovat. Tuto funkci obvykle vykonávali vysloužilí vojáci nebo osoby, které byly ve svém okolí uznávanou autoritou.

A že takovou osobou Jeroným Brinke skutečně byl, dokazuje i jeho volba prvním starostou obce Jedlové dne 10. 9. 1850 ihned po zrušení vrchnostenských patrimoniálních úřadů při zavedení obecní samosprávy po revoluci v roce 1848. Ale tento úřad se pro něho stal brzy těžkým břemenem. Ve své kronice obce Jedlové o tom zaznamenal: "... Větší rolníci byli velice nespokojeni, že já - chalupník - jsem se stal starostou, a nechtěli zpočátku vůbec poslouchati a hleděli mne každým způsobem pronásledovati a pokořovati. Proto již v prosinci téhož roku prosil jsem o zproštění úřadu starosty. Byl jsem však okresním hejtmanem Košťálem se svou žádostí odmítnut. Vzdor několikerým mým zákrokům o zproštění, musel jsem dosloužit a v březnu 1861 byl jsem opětně zvolen a byl jsem pak nevinně pronásledován a pokořován až konečně r. 1864 ... při volbách představenstva, byl jsem tohoto trápení zbaven..."

Ale to již dávno byl vdovcem. Manželka mu zemřela 13. 12. 1853 a byla pochována u kostela sv. Matouše. Odchod milované družky byl pro něho těžkou ranou: "... Bolest, kterou mi toto rozloučení způsobilo, pociťoval jsem velmi hluboce a téměř tíhou tou jsem byl zcela skleslý..." Východisko z této těžké životní zkoušky a duševní deprese hledal osamocený stárnoucí muž ve svém nitru. Výsledkem pak bylo více než sto básní, které právě v tomto, pro něho nejkritičtějším údobí, napsal. Básně se zabývaly sociální tématikou, líčil život tkalců i trampoty prostých lidí na zdejších horách. Nejznámější a posud živou je "Tkalcovská" (Weberlied) a "Svatební mše" (Brautmesse), která je psána ve zdejším německém dialektu. Jeho básnické dílo vyšlo ve sbírce "Kroozbeern. Eine Auswahl aus dem Schaffen des Adlergebirgs - Naturdichters Hieronymus Eustachis Brinke", vydané v Praze roku 1936 nakladatelstvím "Verlag des Deutschen Kulturverbandes".

Nejvýznamnějším dílem Jeronýma Brinkeho však zůstává jeho "Kronika obce Jedlové" z let 1816-1879, kterou má zdejší muzeum k dispozici jen v překladu Jana Balcara z Bystrého, pořízeném roku 1960.

Při naprostém nedostatku starších archivních dokladů je tudíž Brinkeho kronika jedinečným pramenem pro poznávání dějin tohoto údobí.

Kromě vyloženě rodinných zápisů kronika obsahuje i průběžné informace o počasí, úrodě, cenách potravin, plátna i obilí a na druhé straně zase uvádí nuzné tkalcovské příjmy.

Zápisy rovněž poskytují informace o výstavbě nové školy v Jedlové v r. 1816, o choleře a o plavení dřeva v roce 1832. V rozsáhlejší kapitole z r. 1833 líčí požár kostela sv. Matouše, který byl 18. 5. téhož roku zapálen bleskem a stavbu nové chrámové budovy. Zmiňuje se o katastrálním vyměřování pozemků v Jedlové a okolí v letech 1838-1840, o stavbě prvního kamenného mostu v Jedlové pod tehdejší Liebigovou hospodou (tehdejší čp. 70) v roce 1840, o vysvěcení nové sklářské "Anenské hutě" 25. 9. 1845 a o dalších drobnějších místních událostech.

V roce 1846 podnikl téměř třínedělní cestu do proslulého poutního místa Maria-Zell v Rakousku: "... Dne 20. října v poledne šel jsem s Antonínem Englichem s cestovními pasy do Rychnova, dne 21. do Jalmsdorfu, 22tého do Letovic, 23tého do Brna, 24tého dostavníkem až do Vídně, kam jsme dne 25tého o 1. hodině odpoledne dorazili. Dne 26tého navštívili jsme Schönbrunn a ostatní pozoruhodnosti Vídně. Dne 27. šli jsme až do Chambergu, 28tého jednu hodinu před Türnicí, 29tého do Maria Zell, dne 30tého z Maria Zell zpět do Türnice, 31tého do Altenmarktu a přišli jsme 1. listopadu k večeru do Vídně, zůstali jsme tam až do 3. hodin odpoledne. Pak jsme opět dostavníkem dne 4tého k večeru do Brna dorazili a v Kartouzích přenocovali. Dne 5tého jsme šli do Čtrnáctikostelí, dne 6. do Rychnova a dne 7. jsme šťastně dorazili domů..."

Krom těchto událostí nám podává zprávy i o průběhu napoleonských válek, osudech solnického panství, Vogelově bavlnářské manufaktuře v Sedloňově i o prvních dělnických bouřích ve strojních přádelnách v Praze, Liberci a ve Slezsku v roce 1844, píše o první železnici v Čechách v roce 1845 i o průběhu a důsledcích velké revoluce 1848 ve Francii, Německu, Rakousku, Uhrách i v Praze, o jednání říšského sněmu v Kroměříži, o ústavě i nástupu Františka Josefa I. na trůn, o vyvazování z roboty. Líčí také některé události z prusko-rakouské války r. 1866 i z války prusko-francouzské r. 1870 a zmiňuje se o obsazení Bosny a Hercegoviny rakousko-uherskou armádou roku 1878. Připojuje dokonce i tabulku starých měr a vah.

Při líčení těchto všech událostí nikde nezapře své hluboké sociální cítění a vždy má na paměti především osudy prostých lidí. Všechny jeho záznamy ukazují na vysoce objektivního, byť prostého autora.

V závěru kroniky je uvedena tato poznámka překladatele: "Rokem 1879 končí každoroční zápisy Brinkeovy, který dne 7. září 1880 umírá stár 80 let... Čeho je dobře si všimnouti: V celých zápisech nenajde se ani slovo proti Čechům! Brinke žil v dobách, kdy poměry mezi oběmi národnostmi byly sousedsky klidné, ano přátelské..."

Jeroným Brinke odpočívá po boku své milované ženy ve stínu dnes zpustlého kostela sv. Matouše na Jedlové a pomník jeho hrobu milosrdně ukrývá před vandalským zničením houština bezových keřů.

 
Originální znění dvou z Brinkeových básní

Wo man von fern in Böhmen ein Gebirge sieht,
Wo kein Weinstock und kein edler Baum nicht blüht,
Dort, wo man einsam lebt, vom Gelde frei,
Dort ist die schöne, schöne Weberei.

Wo lange Winter, Kälte, Schnee und Stürme brausen,
Und im Sommer Donner, Blitz und Nebel hausen,
Wo den Deutschen drücken Leiden allerlei,
Dort ist die schöne, schöne Weberei.

Wo man auf hohen Bergen und auf steilen Höh`n,
Sieht bald da ein Haus, bald dort ein Hüttchen stehn,
In jedem Weberstühle zwei bis drei,
Dort ist die schöne, schöne Weberei.

Wo jeder Bürger, Bauer und Häusler ein Weber ißt,
Frisches Wasser trinkt und Wassersuppe ißt,
Gesund und fröhlich lebet noch dabei,
Dort ist die schöne, schöne Weberei.

Wo auch hübsche Mädchen hinterm Webstuhl sitzen,
Für zwei Sechser dort die ganze Woche schwitzen,
Baumwollwaren weben mancherlei,
Dort ist die schöne, schöne Weberei.

Wo hundertzwanzig Ellen zweiundneunzig ist,
Wo man die Ware hängend ohne Elle mißt,
Mit Mikroskop und Wage prüfet noch dabei,
Dort ist die schöne, schöne Weberei.

Wo man wirket, spulet, knüpfet Tag und Nacht,
Wo man zwei Ellen Ware für ein` Kreuzer macht,
Baumwoll` kochet, stärket, pudert noch dabei,
Dort ist die schöne, schöne Weberei.

Wo man in jedem Haus ein starkes Klappern hört,
Das feinste Weizenmehl auf Baumwollgarne schmiert,
Und Schwarzmehlknödel schmauset ohne Scheu,
Dort ist die schöne, schöne Weberei.

Wo sehr arme Weber sich recht redlich plagt,
Bei Fleiß und Sparsamkeit am Hungertuche nagt,
Zuletzt beschuldigt wird der Dieberei,
Dort ist die schöne, schöne Weberei.

Wo der arme Weber, wenn er etwas wagt,
Wird vom Fabrikanten bei Gericht geklagt,
Und dann ausgepfändet frank und frei,
Dort ist die schöne, schöne Weberei.

Wo doch kein Mensch die liebe Heimat gern verläßt
Und der Abschied heiße Tränen ihm erspreßt,
Wo man doch gerne weilt und singt dabei,
Dort ist die schöne, schöne Weberei.