Pracovníci muzea v roce 1993 dokončili český překlad místní farní kroniky z německého a latinského jazyka. Tato pamětní kniha, která je jedním z mála zdejších dochovaných základních historických pramenů, byla založena v roce 1838 tehdejším farářem P. Karlem Feestem a poslední zápisy do ní zaznamenal v roce 1962 administrátor P. Pavel Kopecký. Dobře zachovalá kniha o rozměrech 36,5 x 22 cm obsahuje celkem 657 stran - z toho 271 popsaných. Z nich je 215 stran v německém, 50 v latinském a 6 posledních v českém jazyce.

Pamětní kniha je podle tehdejších předpisů rozdělena do desíti částí:
1. Topografie Deštného
2. Dějiny a vznik Deštného
3. Pamětihodnosti
4. Životopisy královéhradeckých biskupů
5. Pořadí a stručné životopisy duchovních správců v Deštném
6. Kostely ve farnosti
7. Popis všech kaplí, soch a křížů ve farnosti
8. Škola v Deštném
9. Filiální škola v Jedlové
10. Ústav chudých

V těchto kapitolách jsou zachyceny všechny významnější události, ke kterým ve farnosti došlo v průběhu zmíněných 124 let.

Zvláště je cenné, že jednotliví autoři nezaznamenávali jen události vyloženě náboženského charakteru, ale všímali si i věcí veřejných. Jsou zde tedy nejen důležité zprávy o církevních památkách a majetkovém zajištění fary, ale i záznamy o počasí a úrodě, o sociální situaci obyvatelstva, o školách i učitelích, o spolcích, o sklárnách a mlýnech, o zřízení pošty v Deštném, o nabytém sebevědomí bývalých poddaných po zrušení roboty a poddanství v roce 1848, o mimořádných lidských tragédiích - ale i o událostech politických.

Badatelům o dějinách obce i celých Orlických hor je tak zpřístupněn historický pramen prvořadé důležitosti.

Dnes vybíráme ze zápisů P. Josefa Volfa, který byl zdejším farářem v letech 1941-1956. Autor se narodil 17.3.1896 v nedalekém Rovném, na kněze byl vysvěcen 3.7.1921 a zemřel 19.2.1956 v Deštném, kde je také pochován. Jeho zápisy vyprávějí o politických poměrech v obci za druhé světové války, kdy již mnichovským diktátem v roce 1938 od Čech násilně odtržené pohraniční oblasti byly jako tzv. Sudetská župa přímou součástí Německé říše.

"Po odstoupení pana faráře Rudolfa Klugeho [1938] bylo Deštné administrováno důstojným panem Viktorem Kuncem, narozeným roku 1909 v Rudolticích a vysvěceným v roce 1934. Mnoho zakusil od nacistů a byl pronásledován gestapem. Měl zakázáno vyučovat ve všech školách na území Sudet a nakonec musel v roce 1939 Sudety během 48 hodin opustit. Uchýlil se k řádovým sestrám do Kladska, kde zůstal až do doby, než mu bylo říšským protektorem povoleno se stát administrátorem fary ve Štokách ve vikariátu Polná, v protektorátní části královéhradecké diecéze...

Nemohu tvrdit, že by mě něco do Deštného táhlo. Deštné nemělo nejlepší pověst a také už jsem byl na lepších farnostech... Ale jednu přednost pro mne Deštné přece jenom mělo - leželo nedaleko mého rodiště... Také jsem předpokládal, že jako rodák z Orlických hor budu lidu lépe rozumět a snáze najdu cestu k jeho srdci. Jsou to především usedlí sedláci a chalupníci, kteří lpí na své hroudě a věřím, že si s nimi budu rozumět.

Na faru jsem se nastěhoval dne 17.4.1941. I když zima už téměř končila, bylo ještě všude tolik sněhu, že jsem si dříve, než jsem začal se skládáním, musel proházet lopatou cestu. Sníh před farou dosahoval až do výše telefonních a osvětlovacích sloupů... Zima na horách ukázala svoji sílu!...

Vyučuji náboženství i ve škole v Jedlové, Mnichové a v Šedivinách. V Šedivinách byl učitel Lux, bývalý důstojník a politickým smýšlením sociální demokrat. Jelikož se nechtěl vzdát svého přesvědčení, byl z trestu přeložen a musel obstarávat i školu v Plasnicích. Je svobodný a i když je už starší, ženit se nechce, protože by nesnesl, aby jeho manželka byla jiných názorů, než on. A to dělá k vůli politickému přesvědčení...

V Deštném vyučuje učitel Willi Richter, který je bez vyznání a učitel Karel Manner, též bez vyznání, ožrala, ale veliký nacista. Richter nebo jeho paní měli prý mého předchůdce odtud vyštvat. Opatrnosti proto nezbývá!

V Jedlové vyučuje učitel Seidel. Je trochu praštěný, ale není nebezpečný.

V Mnichové je učitel Migula, též bez vyznání, příslušník SS, nacista. Žádný z učitelů není takový bídák, jako on...

Při svém nástupu jsem vykonal návštěvu u obecních představených, v Deštném u starosty Fridolína Bauera, nadutého nacisty. Proto konec, více už žádná návštěva nebude.

Musím se pořádně zaměřit na lidi. Zdejší lid je podle mého názoru dobrý a povolný, zbožný a věřící, pilný a pracovitý a vyznačuje se velkou láskou k domovu a závislostí na zděděné hroudě. Jejich dům, dvůr, pole i louky, které od pokolení do pokolení obdělávají, jsou jejich největší pýchou. I když je tíží starosti, na Pána Boha nezapomínají. Všichni jsou německého smýšlení, které však často přehánějí. Důsledkem toho bylo připojení k Říši a nacistická propaganda. Připojení k říši sice určité výhody přineslo - kupř. odstranění hraničního cla. Mnohý má jen domek, strych pole, kousek louky, kozu nebo krávu - a z toho je špatně nebo dobře živ.

Nyní je ale zaměstnán při ostraze hranic a o domácnost se stará žena sama a manžel jí pomáhá, jen když má služební volno. Při zemědělských sezonních pracích dostává dovolenou a měsíčně přináší slušnou částku peněz.

Tím se také vysvětluje, proč zde nacisté našli takovou odezvu. Přednosti byly sice hmatatelné, ale ty důsledky, ty už nepochopili. A každodenní propaganda od časného rána až do pozdního večera, zákaz poslouchání zahraničního rozhlasu a systém špiclování od buněk až k místnímu vedení lid tak pilně zpracovávaly, až ho zpracovaly docela.

I u starých a rozvážných lidí nacisté dokázali, že i tito se podřídili nátlaku. Ale mládež nacismu propadla docela. Byli i takoví, kteří pro nacismus zrovna hořeli. Vůdce byl pro ně modlou, které věřili na slovo. Běda každému, kdo by si dovolil jim odporovat! Zdravili "Heil Hitler" - jako by neviděli, jak málo zdaru jim Hitler přináší. Jak často ke mně přicházely matky, aby objednaly rekviem za padlého syna, který měl být oporou jejich stáří. Těšil jsem je náboženskými pravdami - a ony mne při odchodu ještě zdravily "Heil Hitler"... Takových případů bych mohl jmenovat nespočetně. Pokud někdo nepoužíval pozdravu "Heil Hitler" z přesvědčení, musel tak činit pod nátlakem. Veršíčky a nápisy na dveřích obchodů a lokálů typu "Vcházíš-li jako Němec, musíš též jako Němec zdravit Heil Hitler!" - připomínaly každému jeho povinnost (a také aby si dával pozor). Fanatiků, kteří by mu povinnost tohoto pozdravu připomněli, bylo víc než dost.

Neštěstím obyvatel pak bylo, že se proti tomu nedokázali postavit... S pouhou opatrností by se proti nacismu nedalo nic podniknout a proti jeho přívalu jsem musel též vystoupit... A ovečky nastavovaly uši a pochopily. Četník, který při kázáních hlídal, neshledal nic nepatřičného. Učitelka Richterová mínila, že jsem starý lišák, a ráda by mne dostala do vězení, ale já jí do želez nevlezu.

Řídící učitel Richter mně rád nechával na mé hodiny náboženství ležet na stole nacistické brožury...

Nacismus měl také svoji modlitbu k vůdci. Už v mateřských školkách se děti učily rýmovačkám, které pak deklamovaly. Kupř.:

"Ručičky sepnout
hlavičky sehnout
na Adolfa myslet
který nám denně chleba dává
a z každé nouze nám pomáhá!"

A vůbec není přehnané tvrzení, že nacionální socialismus je novým náboženstvím. Nacismus se sám označoval za světový názor. A světový názor i náboženství jsou velice příbuzné pojmy. Adolf Hitler tvrdil, že je vyvolen prozřetelností, vydával se za vyvolence Božího, vyžadoval božských poct a podkuřování. Z počátku měl štěstí. Vyzdvižen zhypnotizovanými masami, chráněn armádou, opilý přízní získaných pochlebníků se po dlouhých přípravách vrhl plně vyzbrojen na nepřipravený lid a dosáhl úspěchu.

Člověk se musí jenom divit, že německý národ mohl tak hluboce klesnout a podlehnout tomuto blouznivému malířskému nedoukovi. Jinak se to nedá vysvětlit, než že Němci zapomněli na hloubku a velikost křesťanského učení a stále víc se předváděli světu jako nějací lokajové. A Hitler se uměl publiku představit. Nebyla to například i dobře udržovaná patka vlasů na čele? A co vše se dá docílit vyvalenýma očima! A když podle potřeby dokázal také v pravý čas vložit do svého hlasu i vřelost, pak už posluchači docela zapomněli, že mají také vlastního ducha a vlastní rozum... Nyní už nikdo nevzpomene, že je pouhým neúspěšným malířským nedoukem, ale považují ho téměř za vysoce urozeného knížete, protože skutečná urozená knížata tvoří dnes jeho doprovod. Konečně, co všechno se člověk nenaučí! Doma platí především kasárenské mravy, což nejlépe odpovídá smýšlení krotitelů. A ti už o pravidelný každodenní výcvik dokonale pečují!... Hitler ví, co chce. Chce být prvním v národě, alfou i omégou, ideálem lidí i jejich pánembohem. Proto stále zdůrazňuje, že je vyvolencem Božím i jeho velvyslancem - a vlastně bohem samotným. A národ lokajů ho vyzdvihuje a oslavuje!

Jak dlouho to ještě bude pokračovat? Že by lidé oslepli a nerozeznali, jaký je to ničema? Nechce se mi už ani věřit, že ho jednou tento lokajský národ prohlédne. Ale až ten jejich pánbůh padne, mnohým se otevřou oči. A on padne zcela určitě... Možná, že to Hitlerovi ani tak dlouho nebude trvat, možná, že se ani nedožije svého přirozeného konce. Ten, který má na svědomí tolik lidských životů a koupe se v krvi nevinných národů - ten si své přirozené smrti ani nezaslouží.

Byl jsem zrovna na léčení v Jáchymově, když se jako bleskem rozšířila zpráva o atentátu na Hitlera. Zdá se, že v hlavách konečně svítá a německý bůh upadl do nepřízně. Tíže pětileté války, nespočetné ztráty na všech bitevních polích a rány, které postihly každou rodinu ukazují, že malířský nedouk nebyl žádným géniem, za něhož se vydával. Jak směšně působí Hitlerovy fotografie, když se v generálním štábu skláněl nad mapou! Důvěřivý národ očekával od svého boha dobro a nikoliv rány a utrpení.

A musím zde také zaznamenat i jiný, neméně strašný obraz o založení mnichovské Akademie věd, jak o tom přinesl zprávu Týdenní přehled. Univerzitní profesoři nastoupili v talárech, biretech, límcích a s řetězy kolem krku, aby jim mnichovský župní vedoucí Seyss-Inquart přečetl zakládací listinu, podepsanou lakýrnickým nedoukem Hitlerem. Pak přišel obligátní pozdrav se vztyčenou pravicí. Zdálo se mně, že v obličejích profesorů vidím z této utrpěné pohany pocit studu. Anebo to byl jen můj vlastní dojem? Hitler inteligenci potřeboval, i když ji jako zběhlý student nenáviděl. Potřeboval ji a využíval jako děvečku. A běda tomu, kdo se byť i jediným slovem postavil proti jeho zneuznanému géniu. Kulka pro něho byla jistá.

Od roku 1944 je už patrno, že se válečné štěstí od Němců definitivně odvrátilo. I když časopisy a rozhlas neustále mluví o vítězství anebo o strategických přesunech na frontách, přece už každý ví, že Německo prohrává. Posunem fronty na západ byla opuštěna rozsáhlá území Východního Pruska a Slezska. Rovněž tak je anglickou invazí ohroženo i Porýní. K tomu ničivá bombardování měst, která připravila nespočetné množství obyvatel o střechu nad hlavou, způsobila nekonečné proudy jen těžko ovladatelných vybombardovaných uprchlíků. Tito byli přemísťováni na méně ohrožená území do Sudet nebo Protektorátu. Také v Deštném bylo ubytováno zhruba 1500 uprchlíků. Uprchlíci z Horního Slezska byli téměř všichni katolíky. A rovněž ani uprchlíci z Berlína nezapomínali vyhledat duchovního. Od nich jsem se dozvěděl, co chtěl Hitler po válce učinit s katolickou církví. Duchovní všech vyznání měli být během jediné Bartolomějské noci vyvražděni! Nemám sice mnoho chuti tomu věřit, ale musím si konečně přiznat, že v každé obci byli příslušníci SA a SS, kteří by tento příkaz ochotně vykonali. Fanatiků by se našlo dost a dost. V Oranienburgu prohlásil vůdce k esesmanům: "Katolickou církev rozdrtím jako páchnoucí ropuchu!"

Bože, bdi nad svojí církví!

Rozumní lidé a inteligence si vítězství nepřejí, protože se tohoto šílence bojí. A také už to nyní nevypadá, že by Německo mohlo vyhrát. Ruský kolos se stále více blíží, také na západě se ustupuje a rovněž tak i v Africe.

A všeho je nedostatek - lidí, zbraní i v zásobování. Také byl zahájen výcvik volksšturmu. Muži k vojenské službě nezpůsobilí i nezletilí chlapci byli nyní cvičeni k válečné službě. Také v Deštném byla jednotka volksšturmu. Chromí a neduživí - brali vše. Já jsem tuto formaci vyfotografoval, ale film mně ihned zabavili. Škoda, to by byl dokument!

Dne 5. května 1945 nastal všeobecný rozklad německé armády a v Praze vypukla revoluce. Dne 9.5.1945 byla přijata bezpodmínečná kapitulace. Ruská záplava se přiblížila. Generální vikář vydal duchovenstvu pokyn, aby matriky, bohoslužebné předměty a všechno cenné bylo řádně a bezpečně uschováno a duchovenstvo aby zůstalo na svých místech a bylo k službám lidu.

Od 5.5. proudily Deštným nepřetržitě dnem i nocí celé kolony vojska. Po kapitulaci musely být všude vyvěšeny bílé prapory. Někteří z vojáků do těchto praporů stříleli, ale většina hledala záchranu v útěku. K politování byli koně. Všechny cesty byly ucpány vojskem. Pěchota se zbavovala i těch posledních věcí, které v útěku překážely. Při silnicích se povalovaly zbraně, sumky i přikrývky. Radiový vůz, který zůstal opuštěn, protože mu došly pohonné hmoty, ihned vyrabovali místní obyvatelé a školní mládež. Rovněž tak zmizely přikrývky a vše potřebné. Vojáci prosili o chleba a pití a soucitní lidé jim dávali ze svých skromných zásob. V hospodách ale byli nelítostní. V hotelu Michl neměli pro znavené německé vojáky ničeho! Při invazi Rusů vypustili celé sudy vína do kanálu, protože se báli opilých ruských vojáků, kteří pak byli velice nebezpeční. A přitom byl právě Michl jedním z největších německých křiklounů.

Čtyři dny a čtyři noci trval nekonečný pochod německých vojáků. Bylo to hořké, otřesné, příšerné!

Dne 10.5.1945 vtrhli do Deštného partyzáni. Na obyvatelstvo padla hrůza. Partyzáni vybrali zejména obchody.

Scharführer hitlerjugendu Adolf Jaschke z Paseky si dovolil za školou vystřelit. Byl okamžitě obklíčen, zajat a po krátkém výslechu u kostelní zdi vedle sakristie zastřelen. Byl jsem nucen mu odepřít církevní pohřeb a to nikoli z důvodů nacionálních, ale z církevních. Jmenovaný totiž vystoupil z církve a svým příkladem svedl i mnoho dalších chlapců. Skončil u kostelní zdi. Nebylo to řízení Boží?"