"...Škoda - velká škoda, že ty staré české mlýny tak rychle mizí z povrchu zemského. A proto ať tato kronika alespoň částečně vypráví budoucím pokolením o zašlých mlýnech pod Orlickými horami."

Tak začíná Jaromír Maisner svoji kroniku zaniklých mlýnů v Orlických horách a jejich podhůří.

Narodil se v Kounově - Rozkoši dne 15. ledna 1908. V Kamenici se vyučil bednářskému řemeslu, které později až do roku 1945 provozoval jako soukromý živnostník. Pak pracoval jako zemědělec a roku 1952 nastoupil do zaměstnání v n.p. Stuha v Dobrušce.

Již od mládí se zajímal o dějiny svého národa, zejména pak o život prostých lidí. Maisner byl též nadaným malířem - samoukem. V roce 1937 byl pověřen vedením obecní kroniky v Kounově a v pozdějších letech vedl také pamětní knihy okolních zemědělských družstev.

Jeho stěžejním životním dílem je však kronika "Staré mlýny v Orlických horách", dokončená v roce 1962. Autor se zápisníkem a skicářem celá léta chodil "po vodě" jako dávný krajánek od jednoho zaniklého mlýna ke druhému, kreslil zbytky toho, co ještě moderní doba ponechala a zapisoval vzpomínky již prořídlých pamětníků, které prověřoval a doplňoval studiem archivního materiálu, zejména starých gruntovních knih.

Jaromír Maisner takto zpracoval slovem i obrazem všech 53 bývalých mlýnů na Zlatém potoce i jeho přítocích i mlýny na Bělé až po Antoniino údolí. Ke kronice navíc připojil i popisy starých zaniklých kováren ve zdejších horách. Autor též bedlivě sledoval staré báje a pověsti, soužití obou národních skupin na česko - německém jazykovém pomezí, poválečný odsun německého obyvatelstva, nové dosídlování pohraničí i násilnou likvidaci drobných živností v padesátých letech.

Jaromír Maisner zemřel ve svých 75. letech 27. dubna 1983 v Opočně a je pohřben na bysterském hřbitově v klínu svých rodných Orlických hor.

Nyní si podrobněji povšimněme několika úryvků ze zmíněné kroniky, popisující mlýny v dnešní obci Deštné v Orlických horách před 30 lety.

Šerlišský mlýn

"...Téměř na pramenu říčky Bělé postaven byl počátkem 18. století v hlubokém lesním údolí malý dřevěný mlýnek, ale komu patřil, známo již není. Záhadou zůstalo, komu se ve mlýně mlelo, neboť k němu vedla jen neschůdná úzká a blátivá pěšinka a kolem na hodinu cesty nikde živé duše nežilo. Dole pak v Zákoutí a Deštném se otáčelo 10 mlýnských vodních kol. Jsou proto domněnky, že se zde mlelo pouze pro svou vlastní potřebu... Zato však při mlýně byla dobře sestavená šindelka, jíž se majitelé plně věnovali a stačili zásobovat touto krytinou celé okolí. Až do roku 1926 zde hospodařili bratři Jan a Václav Fucknerovi, po nich Emil a Václav, patrně jejich synové a dalším majitelem jest znám Ilner Ludvík... Mlýn dle pověsti dvakrát vyhořel, poprvé částečně asi před 100 lety a podruhé v roce 1922 byl zničen požárem až po základy. V příštích dvou letech byl opět postaven, ale již jako rekreační chata... Chata se v posledních letech stala centrem pašeráků, neboť zde byla výborná příležitost k přesunu zboží z Německa a proto podloudnictví ve staré kůlně při hotelu náramně kvetlo. Třebaže strážci hranic dobře věděli co se zde odehrává a přechody hranic dobře střežili, nepodařilo se jim nikdy pachatele dopadnout..."

"Brinkamlejn" v Deštném

"...Koncem minulého století a počátkem století tohoto byly majiteli rody Brinkeových. Ke mlýnu patřilo též slušné hospodářství, stojící asi 50 kroků na druhé straně u silnice... Mlynář Brinke měl pár silných koní a když mlýn byl z provozu již vyřazen, věnoval se svážení dříví po lesích a haluzačil. Ve zbývající místnosti zavedl šenk, výčep piva a lihovin a ze mlýna se stala putyka. Po smrti Brinkeově stal se majitelem Fridolín Bauer, který se pravděpodobně do mlýna přiženil a hospodářství zdědil syn Brinkeho. Nový majitel nechal na místě mlýna postavit mechanickou tkalcovnu pro 10 stavů a při šenku ještě tkalcoval. Přišel rok 1945, kdy obyvatelé německé národnosti museli se z pohraničí vystěhovat a s nimi byl odsunut Bauer i mladý Brinke..."

Opuštěný mlýn na Jedlové (Mittelmühle)

"Tento mlýn na Jedlové [dnešní čp. 226] se datuje již roku 1584, ale majitelé dřívější nám již nejsou známi. Asi do poloviny minulého století byl majetkem rodu Červených a od Červeného koupil mlýn Gottfried Hoffmann. V roce 1845 mlýn vyhořel a ještě téhož roku, snad o rok později, byl znovu postaven. Roku 1863 Gottfried Hoffmann mlýn prodal a koupil v Dobrém hospodářskou usedlost. Mlýn nacházel se již ve velmi chatrném stavu, potřeboval již značného nákladu na opravu. V roce 1925 byl zničen požárem. Mlýn od Gottfrieda koupil zase Hoffmann, jménem Josef. Jeho syn, snad již vnuk, hospodařil zde až do konce druhé světové války... Mlýn zůstal dlouhá léta opuštěn..."

Rozmánkův mlýn na Jedlové [dnešní čp. 232]

"...Postaven byl roku 1800 nákladem Ignáce Kyzlíka, jak lomeniční nápis, dosti již nečitelný, ukazuje a pozdější mlynáři jsou nám neznámí. Posledním právním mlynářem a majitelem byl Rozmánek, Němec, který zde pekl chleba a mlel obilí až do konce druhé světové války. Při odsunu Němců r. 1946 byl Rozmánek ze mlýna vyhnán a národní správu převzal František Štěpán, mlynář z Mnichové. Nový majitel byl přítomen odchodu rodiny Rozmánkovy ze mlýna... Říkal, že na tento moment do smrti nezapomene, jak mlynář křižoval dveře, líbal několikráte práh domova, líbal tři mlýnské kameny ležící u cesty, s obnaženou hlavou a čepicí v ruce neustále mával domovu na pozdrav..."

"Hozamlejn" v Tulešově

"...Jdeme-li od Prázovy boudy lesní cestou k Lomům, po levé straně panského lesa Tulešova nalézáme dosud zbytky bývalého mlýna, jehož název byl pouze "Hozamlejn", tj. česky Zaječí mlýn... Vodu, nepatrným potůčkem od Štyflinku přitékající, shromažďoval mlynář ve třech nádržkách vzadu za mlýnem, které jsou dosud dobře znatelné. Kde bývalo vodní kolo, stojí ještě kus kamenné zdi a znát je pěkně koryto, kudy přitékala z lednice voda... Kdo v té zapadlé samotě mlýn vybudoval, to již dnes není nikomu známo... Poslední mlynář se jmenoval Jan Petr, který pro sešlost byl nucen mlýn prodat. Budovu se 6 korci pozemků v roce 1880 odkoupili páni z Rychnova za 360 zl. a mlynář se přestěhoval s rodinou do malé chaloupky ve Štyflinku. V roce 1881 mlýn rozbourali, vodní kolo i s dubovou hřídelí odvezli do mlýna v Javornici, kde do nedávna obě kola vykonávala ještě službu. V příštím roce na jaře vše zasázeli lesní kulturou a dnes, po 80 letech, kde stával onen Zaječí mlýn, tam šumí vysoký les..."

Štěpánův mlýn na Mnichové

"... Postaven byl počátkem 19. století nákladem Jana Kyzlíka, který jest v listinách uváděn jeko první mlynář. Po jeho smrti mlýn koupil František Duzbaba a roku 1912 přiženil se do mlýna František Štěpán z Bažin. Mnozí lidé ani nevěděli, že se jmenuje Štěpán, znali ho pouze pod přezdívkou "Franta - Franta." František brzy ovdověl, ale do roka si přivedl novou mlynářku a to Markovu Aničku z Hluků čp. 13. Ve mlýně bylo veselo zas, ale ne dlouho. - Přišla válka a František musel narukovat. Když se po čtyřech letech šťastně z vojny navrátil, mlýn už neklapal. Čekal na hospodáře, aby jej opravil. Na to však nezbývalo peněz a proto, aby využil vodní síly, zařídil si šindelku a vyráběl na střechy šindel... Mnoho roků se tímto řemeslem zabýval, ale nakonec, těsně před světovou válkou, pořídil si dva mechanické stavy a tkalcoval. Po skončení druhé světové války, kdy konaly se odsuny Němců z pohraničí, rozhodl se Štěpán, že se odtud také přemístí, neboť mlýn se počal hroutit a rozpadávat a veškerá oprava by vyžadovala ohromný náklad. Zabral si Rozmánkův mlýn na Jedlové a na jaře 1946 se do něj nastěhoval. Mlýn Štěpánův zůstal opuštěn..."

Mlýn na Plasnicích čp. 43

"...Téměř na pramenu potoka Branky stojí dosud v původní podobě jen s nepatrnou změnou dřevěná nevelká budova Vrabcova mlýna na Plasnicích. Zdá se, že jest původu dosti starého, neboť v berní rule jsou zmínky o dvou plasnických mlýnech již v 16. století, ale historie jejich jest, bohužel, nám neznámá. Nejstaršího mlynáře nacházíme roku 1770 pod jménem Daniel Kyncl a po něm několik pokolení byli Vébrové. Roku 1785 - 1792 Johann Vébr, 1792 - 1804 Johann Georg Vébr, 1804 - 1830 Josef Vébr a roku 1830 - 1845 Ludvík Vébr, který byl několik roků rychtářem na Plasnicích. Tomu se přihodila tragická událost. Brzy na jaře, když rozkvétaly bledule, utopila se v nádrži jediná jejich dceruška. Aby se to vícekrát státi nemohlo, nechal nádržku zavézti kamením. Po Vébrových byl několik roků majitelem mlýna Jan Blahovec a od něho mlýn koupil Josef Vrabec. Vrabec byl za první světové války několik roků v zajateckém táboře na Sibiři, kde si ušetřil značnou sumu peněz. Dal je všechny na válečnou půjčku... Mlýn koupil v domněnce, až mu je vrátí, čemuž pevně věřil, mlýn že klidně zaplatí. Ale dopadlo to tragicky. Hrabal se v dluzích, pokoušel se různým způsobem z nich vymotat. Byl to pekař a proto s chutí pustil se do pečení chleba, který s koněm po vesnicích rozvážel. Zdálo se mu, že jest to řemeslo málo výnosné a proto nechal mletí i pečení a dal se na haluzáctví a svážel z panských lesů dříví na pilu. Ale ani to se mu dlouho nelíbilo, prodal koně a koupil tři mechanické stavy a počal doma tkalcovat. Ale ani to moc nevynášelo a dluhy o nezaplacené úroky se každým rokem stále zvyšovaly. Sám jako pekař tkalcovině moc nerozuměl a proto stavy pronajal bratřím Flechtnerovým z Plasnic. Přišla válka. Bratři Flechtnerovi oba ve válce padli a Vrabec mlynář, jako zuřivý nacista byl v červnu 1945 mezi 23, kteří na Šerlichu nedaleko Masarykovy chaty ve společném hrobě nalezli svůj klid. V roce 1945 po smrti Vrabcově převzal národní správu tohoto mlýna Antonín Kubíček z Ošerova, který budovu udržuje a značně ji zvelebuje a jest posledním majitelem bývalého mlýna Vrabcova..."

Mlýn Tomášův na Plasnicích čp.44

"...Asi 200 m pod mlýnem Vrabcovým na Plasnicích stojí pod silnicí dřevěná, pěkně nabarvená budova... Jest to 175 roků starý mlýn Tomášův, postavený roku 1788 nákladem Josefa Brázdy, kterého všeobecně nazývali "Japit". Ten měl jediného syna, který po smrti otcově mlýn zdědil, ale v otcových šlépějích nešel. Miloval putyky, společnost, karty a skleničky a o práci se vůbec nestaral... Zakrátko byl nucen mlýn prodat. Roku 1875 jej koupil nedvězský rodák Josef Tomáš z Končin. Ten hned zavedl ve mlýně pečení chleba a obchod slušně prosperoval... Mlýn po otci zdědil syn Josef, který svým poctivým a svědomitým počínáním následoval svého otce. Mlel obilí nejen horalům, ale často i rolníkům krajským a chleba pekl až do roku 1932... Mletí musel zastavit a jenom obilí rolníkům šrotoval. To však mnoho nevynášelo a proto v roce 1935 zastavil i šrotování a pořídil si tři mechanické stavy, které hned pronajal tkalcovskému mistru Čiháčkovi z Dobrušky. Po čtyřech letech Čiháček odešel a stavy pronajal Cyril Hartman z Dobřan, který ve mlýně tkalcoval jen do okupace, kdy Němci zabrali Sudety i se mlýnem, třebaže Tomášovi byli Češi. Hartman ze mlýna hned odešel a Tomáš musel nastoupit do rajchu do práce. Ponejvíce pracoval v Kladsku a třebaže byl jediný Čech mezi Němci, dobře se s nimi snášel a na všecky zážitky prožité v Sudetech i v rajchu za války si doposud často vzpomíná. Po ukončené válce byl ustanoven komisařem pro obec Plasnice a Šediviny. Úřadoval ve staré škole a tam prožil nejkritičtější chvíle svého života, když měl v revoluční době řídit odsuny Němců ze své venice, svých některých dobrých sousedů, s nimiž býval vždy v nejlepším kontaktu, třebaže to byli Němci... Často býval ohrožen i na životě, když brzdil v rozkrádání národního majetku. Ti první osídlenci, kteří se na Plasnice přistěhovali, ... veřejně vykradli několik usedlostí, dobytek, nábytek a vše, co se odvézti dalo a po čase, když nejlepší vydrancovali, jeden po druhém zmizeli z obce. A na to se musel Tomáš dívat a zasáhnout proti nim nemohl, neboť on byl lidovec a všichni tito národní správcové byli členy komunistické strany a měli všude zastání a velká práva. Po dvouletém působení se nervově zhroutil a musel být z funkce odvolán a propuštěn na důchod za 300,- Kčs měsíčně..."

"Jiné časy přišly,
které všechno mění
a po starých mlýnech
dnes již stopy není.
Jen na stránkách kronik
žije českých mlýnů tep -
když doznělo navždy
jejich klepy - klep."