Předválečná fotografie kostela sv Matouše

Na místě dnešního kostela sv. Matouše, někdy též chybně nazývaného kostelem sv. Matěje, stávala nejprve dřevěná kaple, o jejímž stavebníku a době vzniku se však žádné zprávy nedochovaly.

Jak uvádí Jaroslav Láska ve své publikaci "První kniha Léta Páně", první zpráva o jedlovském kostelíku pochází z roku 1636, kde při výslechu pana Simeona Applmana, pána tří dílů solnického panství, se činí také poznámka i o záduší jedlovském. A v soupisu obyvatel solnického panství z roku 1651 je uvedeno: "...Item při vsi Jedlová jest kostel filiální, založený v den sv. Vavřince."

Obec Jedlová, někdy též Jedlina (německy Tanndorf, dříve též Tannwald), byla původně přifařena k Velkému Uhřínovu a později k Solnici. Ale značná vzdálenost obou těchto míst přinášela veliké problémy. Zvláště zimního času byly cesty neprůchodné a duchovní se ke svým věřícím většinou vůbec nedostal.

Protože v sousední obci Deštné, která však již patřila k panství černíkovicko - rychnovskému, ale zato byla vzdálena od Jedlové pouhou půlhodinku chůze, byla již v roce 1706 zřízena samostatná fara, dohodli se patroni obou kostelů na vzájemné spolupráci.

Dne 15.12.1723 uzavřeli se souhlasem biskupské konzistoře v Hradci Králové majitelé solnického panství a patroni jedlovského filiálního kostela, bosí karmelitáni od Panny Marie Vítězné na Malé Straně v Praze s majiteli rychnovského panství a patrony farního kostela sv. Maří Magdalény v Deštném, hrabaty Norbertem Vincencem Libštejnským z Kolovrat a jeho bratrem Františkem Karlem vzájemnou dohodu o přifaření jedlovského kostela k Deštnému s tím, že na Jedlové budou pravidelně každou třetí neděli konány pobožnosti.

Protože však původní dřevěný kostelík v Jedlové časem zchátral, rozhodli karmelitáni o vybudování nového zděného kostela. Základní kámen k této stavbě byl položen a slavnostně vysvěcen 26.5.1737. Náklady hradili karmelitáni a stavební materiál svezli v rámci svých robotních povinností jedlovští obyvatelé. Chrám postupně budovali tři stavitelé: Jan Heis ze Studnice, Ferdinand Müller a Donát z Chrudimi, který také po čtyřech letech stavbu dokončil. Kostel slavnostně vysvětil karmelitánský převor p. František Martin a sv. Anna 1) dne 29.10.1741 za asistence okolního duchovenstva a hojné účasti osadníků.

Silueta kostela sv. Matouše jako výrazná dominanta jedlovského návrší. Jedlová byla vždy charakteristická velmi rozptýlenou zástavbou - umístění kostela vcelku odpovídá pomyslnému středu vesnice, přesto stavba působí osamělým dojmem.

Když byl řád bosých karmelitánů v roce 1786 císařem Josefem II zrušen, připadlo solnické panství Náboženskému fondu v Praze. Za správy tohoto úřadu byla v roce 1799 kolem jedlovského kostela zbudována nová roubená ohrada, roku 1802 nově pokryta a opravena kostelní věž a roku 1808 položena na kostel nová šindelová střecha.

V roce 1810, v důsledku kritické finanční situace způsobené napoleonskými válkami si státní pokladna vypomohla i konfiskací chrámového stříbra. Z jedlovského kostela byl tehdy odebrán malý kalich a podstavec většího kalicha - vše ve váze 35 lotů a 2 kventlíků, t.j. 621,25 gramů.

V roce 1820 stavitelé Hányš a Riesner přistavěli na kostel malou věžičku.

Protože však pod správou Náboženského fondu solnické panství téměř nic nevynášelo, bylo 17.12.1824 prodáno v dražbě společně guberniálnímu radovi rytíři Antonínu Slivkovi ze Slivic a jeho sestře Anně, zasnoubené Františku Steidlovi rytíři z Tulechova, kteří tak zároveň získali i patronátní právo k jedlovskému kostelu. Nový patron, který sídlil na zámku v Kvasinách, se o dobrý stav kostela pečlivě staral.

Přišel však nešťasný 18. květen 1833, kdy kostel vyhořel. Farní pamětní kniha v Deštném o tom vypráví: "... Již od časných ranních hodin bylo tak dusné vedro, že i všichni ptáci mlčeli. Vše jako by spělo vstříc katastrofě. Ve vůkolí se rozhostilo mrtvé ticho a nad celými horami stála černá hrozivá bouřková mračna. Ta ve dvě hodiny odpoledne vyvolala strašlivou bouři. Kroupy a prudký lijavec bičovaly zemi a hromobití se valilo rána za ranou. Poslední, nejstrašlivější úder blesku zasáhl kostelní věž a zapálil ji. Na první zvolání sem přispěchali farnící, ale pro nedostatek vody a že chyběla i stříkačka, nemohl být dům Páně vyrván plamenům. I přes největší snahu o záchranu kostela shořelo všechno až na holé zdi. Na první ohlášení ohně přispěchal stařičký pětašedesátiletý pan farář Ignác Polz a za asistence dvou ministrantů a v doprovodu c.k. finanční stráže z Deštného odnesl v rukách Nejsvětější svátost do farního kostela..."

Tyto údaje doplňuje ve své kronice přímý účastník této katastrofy Jeroným Eustach Brinke: "...Při jednom velkém povětří uhodil dne 18. května o třetí hodině odpoledne blesk do větší věže na jedlovském kostele, kde ihned ve špici začalo hořet. Poněvadž v takové povážlivé výši nebylo na hašení ani pomyšlení, tedy bylo jednou skupinou lidí, kteří ihned z celého okolí se sběhli, vyklizeno vnitřní zařízení kostela, kupř. dva zvony, varhany, kněžské obleky, monstrance, kalich a podobné, k bohoslužbám potřebné nářadí... Oltáře, obrazy, lavice vynášeny ven, jinak během čtyř hodin leželo všechno, co ode dřeva bylo, v popeli, i větší zvon byl roztaven..."

Stavební práce byly zahájeny prakticky ihned, jak vychladlo požářiště. Nová stavba byla dokončena a slavnostně vysvěcena 22.11.1835 za účasti mnoha duchovních a velikého množství lidí. Slavnosti se také osobně zúčastnil i rytíř Slivka ze Slivic.

V následujících letech byla postupně prováděna a dokončována i vnitřní výzdoba kostela.

V roce 1844 byl na hlavní oltář pořízen obraz sv. Matouše, dílo akad. malíře Zimermanna z Prahy a ze sakristie byly proraženy dveře na hřbitov.

V roce 1848 byly u varhanáře Jiřího Španěla v Rokytnici zhotoveny nové varhany. Jejich tóny se v chrámu poprvé rozezněly na den sv. Matouše 21. září 1848.

Všechny tyto náklady z větší části uhradil rytíř Slivka a zbytek byl vybrán mezi osadníky.

V listopadu 1863 byla dokončena výzdoba postranního oltáře sv. Jana, který byl 15.5. příštího roku opatřen novým světcovým obrazem. Úprava druhého postranního oltáře p. Marie, na nějž daroval obraz Jan Baumgärtner z Jedlové, byla hotova 3.9.1864.

V roce 1866 byly z darů osadníků pořízeny do kostela obrazy křížové cesty, namalované akad. malířem Karlem Neškudlou z Jablonného n. Orl.

Po smrti rytíře Slivky podědila panství jeho sestra Marie Anna Steidlová z Tulechova, která též vzorně plnila svoje patronátní povinnosti. Ta však již v roce 1863 zemřela a panství podědil hrabě Siegfried z Frankenbergu, manžel Slivkovi dcery Anny, který odmítal o kostel pečovat. Došlo k nechutným sporům, až hrabě musel být k plnění svých patronátních povinností úředně donucen. V roce 1866 poskytl na překrytí střechy 160 kop šindele i od práce zaplatil, ale dovoz musela hradit jedlovská obec.

Za dalšího držitele panství Josefa Hubmanna barona z Vellbely byla v roce 1870 zbořena velká věž, jejíž zdivo bylo požárem v roce 1833 nebezpečně narušeno. Místo ní byla tesařským mistrem Františkem Reinišem z Kačerova postavena nová věž, ale už daleko nižší. V roce 1875 byl celý kostel znovu nahozen a o dva roky později pořízen do něho nový vysoký oltář.

Nový patron Vilém baron z Königswarterů se o odlehlý horský kostel nestaral a patronátní závazky pociťoval jen jako nepříjemnou a zbytečnou finanční zátěž. Proto v pozdějších letech znovu odmítl hradit stavební opravy kostela. Proti této povinnosti se postupně odvolával přes pražské místodržitelství a Ministerstvo kultu a vyučování až ke Správnímu soudnímu dvoru ve Vídni, který jeho žalobu dne 21.12.1904 definitivně zamítl. V tomto procesu jmenovaného patrona zastupoval JUDr. Bedřich Flanderka, advokát z Rychnova n.Kn.

Nemenší starosti však měla duchovní správa v Deštném i se samotnými jedlovskými osadníky, kteří hřešili na komplikované poměry vzniklé dvojím patronátem a odmítali k deštenské faře vykonávat jakékoli naturální práce s tím, že přece mají na Jedlové svůj vlastní kostel a fara v Deštném už leží na jiném panství!

Již v roce 1799 zažádali i o zřízení vlastní samostatné fary, což však bylo pro nepatrnou vzdálenost od Deštného zamítnuto. Tehdy ovšem byla Jedlová poměrně velkou obcí. Statistické údaje k roku 1799 sice neznáme, ale v roce 1837 měla kupř. 653 obyvatele, z toho 94 školních dětí. Obec čítala 89 popisných čísel, školu, dva mlýny a dvě pily.

V roce 1905 byla na kostele znovu položena šindelová střecha, zdi byly nově nahozeny a svatyně vybílena. V příštím roce zde byl instalován hromosvod. Všechny náklady, tentokrát již bez odporu, uhradil patronátní úřad v Kvasinách.

Roku 1906 byl k původnímu zvonu pořízen u firmy Maxmilián Somass v Laubachu nový zvon, který byl 23.9. téhož roku posvěcen ke cti sv. Matouše. Oba tyto zvony byly však za l. světové války 12.3.1917 zrekvírovány pro válečné účely.

Jeden z nejzdařilejších krajinářských záběrů z Jedlové zachytil před zhruba 70 lety boží muka při cestě stoupající od kostela sv. Matouše k horní Jedlové a dál k Luisinu Údolí. V pozadí vyniká světlá střecha tehdejší jedlovské školy, vlevo vedle kostela je vidět maličkou budovu zdejší hasičské zbrojnice. Torzo božích muk lze ještě dnes najít vedle pomalu zarůstající opuštěné cesty nad kostelem (pěší i motoristé raději používají pohodlnější a rovnější trasu po nikomu nepatřících loukách). Škola slouží jako soukromý rekreační objekt, zbrojnice byla v dobách působení státního statku upravena na mostní váhu a nyní našla nové využití jako garáž.

V letech první republiky i za 2. světové války byl kostel běžně udržován a nacházel se v dobrém stavu. V roce 1919 byla položena nová střecha, ale opět jen šindelová. Kdy ji nahradila eternitová krytina, nevíme.

Zásadní změnu situace způsobil odsun německého obyvatelstva, kdy svatyně zůstala bez přirozeného zázemí věřících. Úřady, které tento kostel za stavební památku ani nepovažovaly, neposkytovaly žádné finanční prostředky, údržba se tudíž neprováděla a objekt postupně chátral. Celkovou devastaci uspíšil ještě lidský vandalismus.

Administrátor farnosti Deštné P.Pavel Kopecký k letům 1956-1958 do farní kroniky poznamenal: "... V kostele sv. Matouše na Jedlové byl proveden úklid a kostel uzamčen. Co v něm bylo k užitku, bylo včas převezeno na faru do Deštného ..."

Rovněž hřbitov, kde spí svůj věčný sen celé generace zdejších horalů, mezi nimi i významný zdejší kronikář, písmák a básník J.E.Brinke (+ 7.9.1880) byl zcela zničen. Hřbitovní zeď byla rozvalena, náhrobky skáceny a rozkradeny a mezi hroby se pásl dobytek... Všeobecnou zkázu přečkal jen Brinkeův náhrobek, chráněn milosrdnou houštinou trní a kopřiv.

Dnes, jak se zdá, však kostelíku svítá nová naděje. To však bude již jeho nová, šťastnější kapitola.

l)Karmelitáni používali ve svých řádových jménech spojených jmen světců i světic. Tedy "František Martin a sv. Anna" je jedna osoba. Pozn. aut.